Prostě být

října 12, 2017 Unknown 13 Comments

   Že prý mám být: méně citlivá. Méně spontánní a bezprostřední. Rychlejší - protože mám přece na všechno spoustu času (dobře, je možná pravda, že mi všechno jaksi dlouho trvá...) Že nemám věci tolik řešit, že se mám víc hýbat, že bych měla víc chodit mezi lidi, být méně úzkostlivá a naopak víc uvolněná. To je furt v něčem méně, v něčem více, určitě to taky znáte. Řeknu vám ale tajemství spokojeného života, ke kterému však není tak jednoduché si najít cestu. Vezměte si větu "Mám být taková a maková", vynechte "taková a maková" a zůstane vám čirá radost. Jednoduchá radost z vlastního bytí. A paradoxně - občas jedna z těch vůbec nejtěžší věcí...

   My lidé máme takovou kouzelnou tendenci a sice věřit více ostatním, jak sami sobě. Víme, co nám dělá radost, ale nevážíme si toho často do té chvíle, dokud nám někdo nepodkopne nohy. "Jak se ti může líbit podzim? Vždyť je tak ponurej. Tobě se líbí tahle hudba? Normálnímu člověku to trhá uši." Není to tak dávno, co bych tu hudbu vypnula; a dneska? Ať to tomu normálnímu člověku uši klidně utrhne. Já jsem "normální" asi nikdy nebyla. Naopak - byla jsem naivní "ezo-dítě", co věřilo v kolektivní vědomí a anděly, experimentovalo s japonskou bizarní módou, vyčnívalo svými názory i zálibami. Dodnes taková v mnoha ohledech jsem. Možná na první pohled taková milá holka, ale jakmile se někdo dozví, že se zajímám o různé alternativní přístupy, spiritualitu, objímám stromy , večery raději trávím u čaje než s alkoholem, a HLAVNĚ - že se nebojím říct věci tak, jak je doopravdy vidím... tak už ode mě dávají ruce pryč.

   A víte co? Pokud to máte podobně, nechte ty lidi, aby od vás ty ruce dali pryč. Nebojte se říkat svoje názory, ať jsou jakékoliv, nebojte se nosit co chcete, nebojte se vyčnívat. Hlavně se neomezujte. Lidé se v našem životě neustále "točí", ale zůstanou doopravdy jenom ti, kterým nabídnete své pravé Já a oni vás za to budou milovat. Ne vaše masky, ale vaše názory, váš upřímný smích, vaší společnost. Někteří lidé, ačkoliv nám na nich může opravdu záležet, naším životem leckdy akorát projdou. Splní si svou roli a dál pokračují svou cestou. Jsme to ale my sami, kdo je sám se sebou celý život, kdo se každé ráno musí umět snést v zrcadle, aby jeho život nebyl úplné peklo (i když po pár hodinách spánku bychom si ten pohled někdy raději odpustili.)


   Občas si ani neuvědomujeme, jak se máme dobře, dokud se v našem zorném poli neobjeví člověk, kterému na nás vadí snad úplně vše... A pokud nám na něm záleží, začneme ze sebe postupně "odkrajovat" víc a víc, až se nakonec ze spokojeného divoce rostoucího lesíku stane pečlivě udržovaná japonská zahrada: na první pohled krásná, ale i tak někde vevnitř cítíme, že to nejsme tak úplně my. Je to ale pořád jen naše svobodná volba. Občas prostě musíme počkat, až si sáhneme s našimi možnostmi na dno, dokud si neuvědomíme, že jsme z těch všech přetvářek už fakt vyčerpaní a co je snad smutnější - že to pořád nestačí. A nikdy to ani stačit nebude.

   Lidi na nás nebude totiž přitahovat to, že budeme ze sebe dělat někoho, kým ve skutečnosti nejsme. Oni moc dobře vycítí, kdy jsme opravdu ukotvení sami v sobě a kdy tu ukotvenost jen předstíráme, ať už dříve nebo později. Nikoho nepřitahuje člověk, který nevěří sám sobě. Ale pokud přijmeme sami sebe i s tou vší kontroverzí, která se nad našimi povahami leckdy snáší jako černý mrak, stane se to, o co celou dobu usilujeme, ačkoliv k tomu dojdeme úplně jinou cestou, než bychom čekali. Budeme přijímáni. Budeme vyhledáváni. Budeme sami sebou.

   Plačte. Smějte se. Nebojujte proti tomu, kým jste. Kultivujte své silné stránky, ale nepotlačujte ty slabší. Všechno, co v sobě potlačujeme, začne jednou tlačit stejnou silou na nás. Dovolte si říkat své názory, sdílet své pravé emoce, klidně nechte i tu úzkost, ať vám čas od času sevře hrdlo. Nemá smysl ji potlačovat; namísto toho se můžete zeptat sami sebe, co vám ji způsobilo. Často na úzkosti trpí lidé, kteří nevěří sami sobě. Pro mnoho z nás je to trnitá cesta, ale můžeme si ji usnadnit. Nebo ztížit. Hlavně si uvědomit, že tu moc v rukou máme jen my. Obklopujte se lidmi, kteří si vás váží a nedávají vám podmínky... Lidská společnost dělá mnoho. Že pro jednoho člověka nejste dokonalou partií, neznamená, že pro jiného být nemůžete; a minimálně pro sebe ji být rozhodně můžete.