Vede nás systém k samostatnému uvažování? I.

září 30, 2017 Unknown 5 Comments

   Kontroverzní téma, které se mi však připomíná každý den a kdykoliv si uvědomím celou tu závažnost situace, padne na mě ta neuvěřitelná tíha a pocit bezmoci. Jak bych mnoho věcí chtěla mít jinak, protože cítím, že takhle je to zkrátka špatně a jak lidé raději chodí po předem vyšlapaných cestičkách, než aby se rozhodli pro svou vlastní, i kdyby si ji pracně měli vyšlapat sami. Nemám odpověď na všechny otázky, nevymyslela jsem zcela nový dokonalý systém, nic takového. Přesto jsem se rozhodla na toto téma napsat článek a dotknout se ho stejně tak, jako se ono denně dotýká mě. A nejen mě... Nás všech.

   Před pár dny jsem seděla s mojí kamarádkou u ní na bytě a řešily jsme, jak se spoustou věcí prostě nesouhlasíme. Začal nám nový semestr, já mám před sebou poslední rok na vysoké škole. Můj plán je jít pak znovu studovat, ale nelpím na tom. Někdo by na to možná řekl, že si nejdu za svými sny.
Ano, můj sen je studovat něco, co mě baví. Zažívat to, co mi nabídne pouze vysokoškolský život. Poznávat nové lidi, dozvídat se na přednáškách spoustu nových informací, které mě budou naplňovat. Jenže k mé smůle (nebo štěstí?) jsem zároveň hodně přemýšlivý člověk a zkrátka mě nenaplňuje žít podle vzorce: ve škole makat, dělat, co mi kdo řekne a pak si to vykompenzovat nějakou "kolejní chlastačkou."
   Je to pro mě šílený boj, protože celý svůj život řeším to, jak nezapadám. Mými názory, životními postoji, tím, jak se koukám na věci (a to si řadu z těch věcí, co je špatně, uvědomuji až teď a uvědomovat si je ještě budu). Jenže já zároveň veškerá očekávání sabotuju. Na jednu stranu chci být přijímána, ale na druhou nechci byt přijímána podle očekávání ostatních a tím, jakou by mě chtěli mít. Protože očekávat něco po jiném je jako vmanipulovat ho do toho, co chci já; a co chci já, to je jen můj problém. Někdy mám zkrátka pocit, že se snažím skloubit dvě naprosto protichůdné věci a tato moje vlastnost se odráží úplně ve všech vztazích. K systému, k přátelům, k partnerům, k rodičům.

Cukr a bič

   Můj táta mi po mých nářcích, jak jsem frustrovaná ze systému, řekl: "No, holka, musíš něco přetrpět, aby sis mohla užívat. A smířit se s tím, že v životě prostě nebudeš dělat vždy to, co tě bude bavit."
   Jo, to je přesně ten způsob, jakým mnoho lidí na svůj život nahlíží. Ve zkratce to znamená dát svému životu velmi svazující omezení a odevzdat se napospas vnějším okolnostem. Systém nás vychovává na vzorci cukru a biče. Chovej se tak, jak chci já, a já tě pak odměním chvílí zaslouženého štěstí. Jednou. Někdy v budoucnu.
  Lidi, omezení jsou tam, kde si je sami uděláme.

   V životě nám nemusí vyjít úplně všechno podle našich dětských představ. Zjišťujeme tak nějak při běhu života, co vlastně chceme a co nám vyhovovalo před chvílí nám nemusí vyhovovat nyní. Někteří lidé často mění školy, zaměstnání, často se stěhují a jiní je soudí a říkají o nich, že neví, co chtějí. Ten problém ale není v tom nevědět, co chceme. Ten problém je v tom, že se to mnoho lidí ani nesnaží zjistit. V našem systému není zkrátka moc prostoru na to, aby se to zjišťovalo včas (hlavně, že musíme z paměti umět všechny bitvy a musíme umět narýsovat lichoběžník), a tak máme spoustu vysokoškoláků, co se ocitne na nějakém oboru (upřímně, včetně mě), který je nenaplňuje a válčí s myšlenkou, jestli teda obor změnit, nebo zůstat - přeci jen je to perspektivní obor a když ho dostudují, tak v budoucnu nebudou mít starosti s penězi. Teď se budeme mořit s něčím, co nás nebaví, abychom po zbytek života dělali opět to, co nás nebaví, ale budeme mít alespoň peníze na to jet jednou za rok na dovolenou alespoň do toho Chorvatska. A tady se projevuje ten vzorec "teď práce, potom zábava", i když v tomto případě se práce rovná spíš frustrace. Vzorec, který je do nás zasetý autoritami a který my jednou budeme zasívat do našich dětí, pokud si ho nyní neuvědomíme.

MY jsme systém

   Když se rodič setká s tím, že za ním přijde jeho dítě a řekne: "Mami, nejsem si jistá, jestli to takhle chci", maminka by se měla před tím, než otevře pusu, zamyslet sama nad sebou. Pokud dítěti řekne, aby to zkouslo a ignorovalo své vnitřní pnutí, možná to dělá jen proto, že sama to své vnitřní pnutí většinu života ignoruje. A taky si položit otázku, jestli je v tom takhle spokojená. A to je mnohdy náraz do tvrdého, protože ona dost sama možná ani neví.
   A to je přesně to, co s námi dělá systém. Jenže ještě smutnější je fakt, že systém není žádná oddělená entita - jsme to my všichni, MY ten systém tvoříme. MY se odevzdáváme institucím a autoritám, kteří za nás rozhodnou ještě dříve, než si my vůbec uvědomíme, co chceme a co jsou naše názory, ne názory převzaté od okolí, které jen považujeme za vlastní. MY se na tom podílíme. A když mi někdo řekne: "Co já jako jedinec zmůžu", opět je to v mých očích jenom vzdávání se vlastní zodpovědnosti. Protože ta individuální zodpovědnost se v tom davu na první pohled jaksi rozplývá. Jenže jako je moře tvořeno kapkami, teplota jedné ovlivňuje teplotu další, stejně tak je to i s námi - čím více z nás převezme zodpovědnost do svých rukou, začne dělat věci třeba jinak, ale podle své morálky a svého vnitřního přesvědčení, tím spíše se může něco změnit.

Falešné autority

   Jeden z hlavních nedostatků nynějšího nastavení systému: Pracujeme s informacemi, které jsou nám zprostředkovány, ale málo pracujeme vlastní hlavou. Nikdo se nás moc neptá na vlastní názory a i když ano, je to třeba v rámci zpestření hodiny nebo skupinové konverzace. Samozřejmě nic, co by mělo nějaký reálný efekt.
   Kamarádka, která studuje výtvarku, mi povídala o tom, jak to na tom oboru funguje. Byla jsem dost překvapená. Člověk tam podle jejích slov nemá vůbec svobodu tvoření, naopak, vždy tam je nějaký učitel, který práce studentů odsoudí jako kýč. Student se musí držet zadání, jinak je zle. A někteří učitelé se tam prý dokonce drží hesla, že učitelé a umělci musí být egoističtí a držet se vlastní individuality. Chápete? Lidé, kteří nemají zvládnuté ani sami sebe a kteří jsou uzavřeni vlastní mentální práci, nás učí a my je máme považovat za autority. A obvykle tito lidé očekávají od svých studentů právě všechno to, čeho se jim nedostává v sobě samotných. Jako je to ostatně i v jiných vztazích, nejen ve vztahu učitel - student.


   Možná vám přijdu teď až přehnaně radikální. Samozřejmě neházím všechny lidi do jednoho pytle. Vždycky by si měl člověk otevřeně položit otázku, kdo je tedy on sám, kam se sám řadí, čemu doopravdy věří. Nebudu na nikoho konkrétního ukazovat prstem. A ani nechci kohokoliv obviňovat. Jediné, co bych si přála, je to, aby lidé otevřeli oči a zkusili se zamyslet, jak to tedy s námi doopravdy je. Buď mě s mými názory pošlou do háje, většina mého okolí mě s tím stejně ignoruje. Ale věřím, že nejsem jediná, kdo přemýšlí nad těmito skutečnostmi a nebojí se je vynést na povrch. A pokud to tak máte i vy, tak s tím rozhodně nepřestávejte.