Nic není černobílé
Když jsem byla malá, soucítila jsem s vrahy. Říkala jsem si, že šťastný člověk by nikdy nikoho přece nezabil. To musí být hodně nešťastní, nemocní lidé, říkala jsem si. Čeho se jim asi v dětství nedostávalo? Zatímco jsou společností opovrhování a nenáviděni, já jsem si nikdy jednotný názor nedokázala vytvořit. Možná by můj pohled na ně byl jiný, kdyby jeden z nich zabil někoho z mé rodiny. Ale nezabil. A já si mohu ponechat můj, řekněme, střízlivý postoj. Postoj nezaslepený nenávistí a jinými prudkými emocemi.No... A jak rostu, tento můj pohled na spoustu věcí se vůbec nemění. Řekla bych, že spíš naopak. Prohlubuje se. Není to jenom o vrazích. Vynechme všechny extrémní případy a zaměřme se...
Na sebe samotné.
Tolik různých způsobů, jak se dá někomu ublížit. Nemusíme nutně jít proti němu se sekáčkem v ruce; ono kolikrát stačí jedno jediné slovo a život onoho člověka může nabrat úplně jiný směr. Slova jsou mocné zbraně, díky nimž můžeme spoustu lidí pohladit, nebo naopak surově zatřást s jejich duší. Já mohu ze své pozice říct, že se snažím o tu první variantu. Články, chvilkové konverzace se zákazníky v práci, komunikace s nemocničními pacienty, psaní si do mého zápisníku, který je určen pouze mně, jednoduché každodenní konverzace... Slova se mi osvědčila jako skvělý prostředek komunikace s lidskou duší. S mou vlastní, s duší ostatních. Tím, že jsem schopná dát lidem a sobě samé prostor k tomu, abychom se projevili, abychom ukázali své radosti i bolesti.
Naslouchání. Tolerování. Pochopení. Jak konejšivě to zní. Jak mnohdy na to zapomínáme.
(zdroj obrázku: Pinterest)
Naše prožívání
Alfa a omega všeho je pozorovat v první řadě sám sebe. Co prožívám? Cítím radost, bolest? Pokud bolest, co je toho příčinou? Ublížil mi někdo? Nebo jsem si spíše ublížila já sama svým odlišným očekáváním? Jsme schopni vidět do druhých natolik, nakolik jsme schopní vidět sami do sebe. Jenže mnoho lidí se do sebe dívat nechce. Ospravedlní si své chování sami před sebou a konec, víc není potřeba. To má za následek sníženou toleranci k ostatním. Cokoliv nerezonuje s mým vnitřním přesvědčením, dostává nálepku "špatné". Neustále dáváme něčemu nálepky, separujeme sebe od ostatních a odmítáme myšlenku, že vnějšek zrcadlí náš vnitřní vesmír. Vesmír, do kterého bojíme plně zavítat a pohlédnout do očí našim vlastním "démonům", přiznat si řadu neřešených bolestí. Odmítáme to, kým jsme. Odmítáme naše "stinné", rozbolavělé stránky. Jak tedy můžeme přijmout tyto aspekty i u ostatních lidí? Je to až úsměvně jednoduché.
Budeme mít mezi sebou tyhle neprodyšné stěny do té doby, dokud budou uvnitř nás samotných. Dokud se budeme bát být k sobě doopravdy upřímní, autentičtí, dokud nezačneme sebe samotné pozorovat a přijímat vše, co uvidíme. Protože to je přijmutí reality. To je konec žití v iluzi.
Prožívání ostatních
Ono je tak snadné, uzavřít nad něčím verdikt a už se k tomu nevracet. Povrchně někoho odsoudit na základě toho, jak vypadá, dokonce i toho, jak se na veřejnosti projevuje. Často to, co soudíme, jsou jen uměle nasazené masky - hodnotíme představení, které ostatní hrají. Hrajeme ho s nimi. Ale už nevíme, jak se cítí, když přijdou domů, zavřou dveře, postaví se před zrcadlo a tu masku shodí. Už nevidíme to, že tu masku si často berou jen z důvodu, že se bojí ukázat sebe samotné a kolikrát... Si to ani neuvědomují. Že si nevěří. Že nevidí sami sebe. Že odmítají vidět sami sebe.
Kdo ty masky vidí a nevěří jim, je většinou ten, kdo si ty své už uvědomil. Kdo si uvědomil své rozbolavělé stránky, kdo byl už konfrontován sám se sebou. Všechno spolu tak moc souvisí. Důvod toho, proč se ve společnosti hraje divadlo, je ten, že ho hrajeme sami se sebou. A ty propasti mezi námi budou do té doby, dokud se toho divadýlka nevzdáme.
Realita mě naučila přistupovat k lidem bez větších předsudků. Řídím se svými pocity, které z lidí mám, občas více, než tím, co mi říkají. Co chtějí, abych viděla. Odmítám vidět věci jednoduchým černobílým způsobem. Chci poznávat sebe samotnou, chci být upřímná ve svém prožívání, nechci hrát vysilující divadla. Je mi ohromně příjemné střetnout se s člověkem, který vnímá věci podobným způsobem. Ta konverzace je pak na mnohem hlubší úrovni, kdy jsme oba dva otevření jak k sobě, tak k tomu druhému. Miluji to. Kéž by se to mezi lidmi dělo častěji.
Nakonec je jedno, jestli je člověk vrah, psychopat nebo někdo z naší rodiny, co se nám snaží ublížit slovem. Za každou bolestí, kterou se nám někdo snaží způsobit, je jen jeho vlastní bolest, se kterou se on neumí v ten moment lépe vypořádat. Není to o tom ho nechat, aby nám ubližoval - je to o tom vidět tu prvotní příčinu, poskytnout mu zpětnou vazbu a nebo zkrátka odejít. Všechno je v pořádku, důležité je však začít od sebe. Čím více rozumím sobě, tím více se prohlubuje i soucit k ostatním. Účelné pozorování sebe samotného je to, z čeho plyne mnoho dalších benefitů (porozumění, pocity hlubší propojenosti, soucit, stírání rozdílů,...) a je to zároveň to, co by tento svět doopravdy potřeboval. Alespoň podle mě.
Přeji vám příjemný zbytek první podzimní neděle :)
Em
Přesně tenhle způsob přemejšlení se snažím si zachovat a naučit jej i lidi okolo. Přijde mi, že je to šíleně potřeba :)
OdpovědětVymazatSarushef blog
Jsem ráda, že to necítím jediná a je skvělé, že se to snažíš šířit dál. :)
VymazatPěkně sepsáno, určitě by bylo fajn, kdyby takhle uvažovalo více lidí.
OdpovědětVymazatPiosek
Děkuji. :)
VymazatTo by byl ráj na zemi. :D
Máš úplnou pravdu, hlavně s tou částí, že slova jsou mocná. Troufnu si říct, že kolikrát dokáží způsobit mnohem větší bolest, protože ubližují psychicky. A jak obě víme, ta je mnohem horší než fyzická.
OdpovědětVymazatMíšo, přeju Ti hodně štěstí a sil do prvního dne ve škole, doufám, že všechno proběhne v pořádku a s klidem. Drž se a měj se krásně. :)
Přesně tak. Ale aby si to člověk kolikrát uvědomil, tak si musí sám projít tím svým "peklem".
VymazatDěkuju moc Raďul, přeji ti to stejné. :)
Moc krásný článek který má velkou hloubku. Přála bych si aby v mém okolí takhle lidé přemýšleli a to všichni. Aby si nikdo na nic nehrál at dělá cokoliv. Člověk celý života hraje jen nějaké role. Nakonec člověk kterého poznáme nemusí být vůbec takový jak ho vidíme, někteří se nám ukáží později. Ale to jsem možná trochu odbočila. :)
OdpovědětVymazatTo vůbec nevadí, že jsi odbočila. Podporuji spontánní myšlenkový proud! :D Souhlasím s tebou a opět jsem ráda, že je nás víc, kdo to cítí podobným způsobem. Moc děkuju. :)
Vymazat