Mé oblíbené pohádky studia Ghibli

září 01, 2017 Unknown 1 Comments

Víte, co miluji?
   Když je deštivý den (přesně jako je ten dnešní), já sedím, myšlenkám dávám volný průchod, maluji si a po očku se koukám na pohádky. Přijdu si jako dítě, ale je to pro mě tak úžasný relax, že všechny nepříjemné myšlenky jdou stranou. A u čeho se tvoří lépe, než u fantazií nabitými pohádkami? Hádám, že horor by si k takové činnosti pustil málokdo.
A pokud vás neinspiruji k malování, doufám, že vás tímto článkem inspiruji ke shlédnutí alespoň jedné pohádky z tvorby Hayao Miyazakiho. Nevadí, že už nejste děti. Při sledování následujících pohádek si tak dost možná budete znovu alespoň na chvíli připadat.


   Je to už mnoho let, co jsem viděla svou první pohádku z produkce studia Ghibli. Tehdy jsem byla ještě dítě a nevím, zda-li si to pamatujete, ale v trafice se daly snad každý týden koupit nová DVD od některého časopisu, možná Aha! ? Netuším. Každopádně moje mamča tenkrát domů přinesla na DVD pohádku Cesta do fantazie - a tak jsem se s tvorbou pana Miyazakiho setkala poprvé.
   Nebudu vám v tomto článku detailně popisovat děj jeho filmů. To si můžete přečíst na jiném portálu a bude to z tohoto hlediska pro vás možná přínosnější. Na co bych se chtěla zaměřit, jsou především mé dojmy.

   Jako malá jsem milovala pohádky od Disneyho. Sněhurka a sedm trpaslíků u nás (tehdy ještě na videokazetě) hrála při nejmenším každý týden. Opravdu jsem jí milovala, dokonce jsem si na sebe při jejím sledování brala šaty a hrála si na princeznu. Milovala jsem i Pocahontas a miluji je doteď. Pohádky od Disneyho měly jednoduchý děj, ale když jsem viděla Cestu do fantazie, bylo to jako setkat se s jiným světem. Bez přehánění. Naprosto mě okouzlila ta odlišnost od amerických pohádek, ta fantazie, s jakou Miyazaki pracuje - nemá totiž žádný smysl. Záporná postava na začátku pohádky se může stát na konci kladnou, nebo jen špatně pochopenou. Hlavní postavy jsou dobrosrdečné, docela obyčejně si žijící, dokud si v půlce filmu nepoložíte otázku, kdy že se to tak "zvrtlo"? Fantazie graduje a graduje a nakonec se zmůžete jen na "Wow!"

I přes mou lásku k Cestě do fantazie mám ovšem nejraději jinou pohádku: Zámek v oblacích. Troufám si tvrdit, že je v ní ještě více fantazie, ještě méně logiky a co se týče vizuální stránky, je to jako gejzír barev. Co mě také zaujalo je to, že hlavní postavy se v průběhu děje mění nejen charakterově, ale často také vzhledově.

Em