Strach ze samoty a vztahy
Do jaké míry si ceníme času, který nám ostatní lidé v našem životě věnují? Do jaké míry si cenímetoho vlastního? Jak moc náš strach ze samoty řídí výběr, podle kterého náš čas přerozdělujeme?
Dnes ráno jsem vstala se zvláštní myšlenkou. Když mě neopouštěla ani dopoledne, přijala jsem fakt, že je důležitá a mám ji v sobě rozvinout. Vytáhnout z ní maximum. Dát ji formu a předat ji dál. Takže tady to mé maximum je.
Strach ze samoty
Pokud má člověk strach ze samoty a jeho touha po vztahu se odráží od tohoto strachu, je velmi pravděpodobné, že potenciálního partnera, kterého střetne, nebude chtít poznat na základně zaujetí jeho charakterem. To může být příjemný bonus. Na rozdíl od toho vznikne jen další vztah, který je spíše jakousi smlouvou – dám ti svůj čas, ty mi dáš svůj a strach ze samoty bude zažehnán. Je otázka, jak hluboce a intimně k sobě oni dva lidé nakonec proniknou. Už samotný základ, to, na čem onen vztah je už od začátku budován, totiž není upřímný zájem o toho druhého. Je to skrytý zájem o sebe. Neznamená to, že by si partneři v takovém vztahu k sobě nevytvořili žádnou vazbu nebo se neměli rádi. Co se ale může stát (a je to velice pravděpodobné), je to, že přes svůj strach, který si mnohdy ani neuvědomují, neuzří partnera v jeho plné podobě. Nevidí totiž přes ten strach ani sami sebe. Strach je ovládá a oni o tom mnohdy ani nevědí.
Je také mnoho vztahů, které nefungují, ale partneři v něm zůstanou ze stejného důvodu – strach ze samoty. Nepřipadá vám to taky jako úplná degradace hodnoty času, který máme a který někomu věnujeme? Kdo z nás by chtěl vědomě setrvávat ve vztahu, kde jsme pro toho druhého jen „lepší varianta“, než-li zůstat sám? Kdy ten druhý nevidí podstatnější důvody, proč ve vztahu setrvat?
Jsme součást celku
Nechci tu zlehčovat strach ze samoty. Upřímně, do určité míry je naprosto opodstatněný.
Jsme součástí společnosti a vyčleněnost z ní byla i v minulosti brána jako handicap, jako životní hrozba. Určitý strach z vyčleněnosti z kolektivu v našem povědomí žije dodnes. Všichni potřebujeme někam patřit, někde se cítit přijímáni, ačkoliv to občas popíráme a bereme tento fakt leckdy jako naší slabost. Je to ovšem psychologický faktor, kterého se jeho popřením tak snadno nezbavíme. Pravda je ale také taková, že všichni už neoddělitelně minimálně do jednoho celku patříme – naše existence v tomto vesmíru to potvrzuje. Jsme součástí veškerého stvoření, ať už se na to díváme z biologického, fyzického, duchovního nebo jiného hlediska. Jsme malá část velkého celku a z tohoto celku se nikdy nevymaníme. Tento náš soulad s jednotou se dá i bez jakýchkoliv hlubších vědeckých znalostí procítit například v meditaci, v hluboké pohrouženosti do sebe samých, a ten pocit sounáležitosti je mnohdy opravdovější, než veškeré rozumem vybádané pravdy.
Jsme součástí společnosti a vyčleněnost z ní byla i v minulosti brána jako handicap, jako životní hrozba. Určitý strach z vyčleněnosti z kolektivu v našem povědomí žije dodnes. Všichni potřebujeme někam patřit, někde se cítit přijímáni, ačkoliv to občas popíráme a bereme tento fakt leckdy jako naší slabost. Je to ovšem psychologický faktor, kterého se jeho popřením tak snadno nezbavíme. Pravda je ale také taková, že všichni už neoddělitelně minimálně do jednoho celku patříme – naše existence v tomto vesmíru to potvrzuje. Jsme součástí veškerého stvoření, ať už se na to díváme z biologického, fyzického, duchovního nebo jiného hlediska. Jsme malá část velkého celku a z tohoto celku se nikdy nevymaníme. Tento náš soulad s jednotou se dá i bez jakýchkoliv hlubších vědeckých znalostí procítit například v meditaci, v hluboké pohrouženosti do sebe samých, a ten pocit sounáležitosti je mnohdy opravdovější, než veškeré rozumem vybádané pravdy.
Samota jako cesta k sobě
Ačkoliv je pohrouženost do sebe samých tak přínosná pro uvědomění si naší neoddělenosti od celku, je zároveň přesně tím, čeho se lidé často bojí. Bojí se nahlédnout do sebe z obavy, co tam vevnitř najdou. Už ta obava sama o sobě vypovídá o tom, že je tam něco neřešeného a když na to upřeme pozornost, budeme tlačeni to mnohdy bolestnými a pracnými postupy dávat „dohromady.“ Přitom tato vnitřní aktivita je právě to, co lidé tak zoufale potřebují. Potřebují poznat důvody toho, proč se tak patologicky bojí samoty, že útěk do povrchního vztahu berou jako schůdnější řešení. A nejen to, nahlédnutím do sebe samotných odkrýváme daleko více – naše bohatství, naše bolesti, všechno, čím se dlouhé chvíle můžeme opájet, co můžeme „čistit“, pokud je to nutné, co si zkrátka v sobě samotných potřebujeme uvědomit. Je to neuvěřitelná šance zjistit, kým jsme a co doopravdy chceme, pracovat na sobě a kultivovat se, dostávat se k jádru sebe samotných a teprve potom se staneme ve své přítomnosti naprosto uvolněnými. Budeme respektovat své emoce, své tělo, své myšlenky a ta uvolněnost bude mít za následek i to, že ta nadmíru silná úzkost ze samoty zmizí.
Zkvalitnění našich vztahů
Začneme si vybírat lidi, kteří nám doopravdy budou stát za to, abychom jim věnovali svůj čas, svou přítomnost, protože se tyto věci stanou naším bohatstvím – a bohatství se nevydává někomu jen tak nazdařbůh. Začneme si vážit sami sebe. Už nebudeme plýtvat svými psychickými silami na udržení si člověka, který o to vlastně vůbec nestojí. Uvidíme svou hodnotu a pokud ji ten druhý neuvidí také a bude se k nám chovat bez respektu, pustíme ho. S takovými lidmi už nebudeme chtít tratit svůj čas. Naše přítomnost se pro nás stane hodnotnou a budeme vyhledávat lidi, kteří to ucítí stejně a budou si toho vážit – a ten čas bude obohacující pro obě strany. Zároveň s tím se totiž změní i náš postoj k ostatním a k jejich času, který nám věnují. Budeme tu jeden pro druhého, ne ze závislosti (který je jen produktem strachu ze samoty), ale protože nám bude přítomnost toho druhého člověka drahá, uvidíme ho takový, jaký je, už nám žádný strach nebude zastiňovat náš pohled.
Dítě v nás
Všechno souvisí se vším. Vše se odvíjí od nás. Proto využijme čas, kdy jsme sami, abychom na sobě pracovali, procítili sami sebe. Je to jako věnovat se malému dítěti. To nepotřebuje jenom umýt a nakrmit, potřebuje také mentální pozornost a lásku, aby mohlo šťastně růst a radovat se ze života. To dítě v nás pořád je, ale pečovat o něj musíme sami a nikdo to za nás neudělá. Musíme se naučit mu zas naslouchat a pokud potřebuje lásku a hledá ji všude kolem, je to jenom proto, že mu ji nedopřáváme hlavně my sami. Máme zodpovědnost sami za sebe.
Pokud se nám podaří touto lekcí projít, odměnou nám bude nejen hodnotný vztah k sobě, ale také začneme pečlivěji vybírat lidi, kterým budeme chtít věnovat náš čas. Protože to bude čas, kdy budeme sdílet naši hodnotnou přítomnost. Přestaneme chtít s někým být jenom abychom zahnali strach ze samoty, budeme si doopravdy vybírat, s kým nám je ve skutečnosti dobře a s kým to bude vzájemné. A možná uvidíme toho druhého v úplně jiném světle, než v jakém ho vidíme pod vlivem strachu.
Em
Tohle bude asi můj nejoblíbenější článek tady (prozatím). Začala jsem ho číst už ráno u snídaně, ale pak se moje mysl rozutekla jinam a já se na to pořádně nesoustředila, tak jsem se do toho pustila teď. Myslím, že vzhledem ke svému super dlouhému proslovu, když jsme se naposledy viděly v práci, tak teď si můžu odpustit další z nich. Se vším souhlasím, samozřejmě. Více méně je to můj příběh, vidím se v tom možná až moc. Víš, že více jak polovinu z toho, co si tady napsala mám osobně za sebou a jsem tak trochu hlavním hrdinou tvého článku. Netvrdím, že jediná. Myslím, že je spousta lidí, kteří tuhle chybu udělají, ale to je na tom to nejkrásnější. Oni jí musí udělat. Teď už to totiž chápu. Lidé konkrétně tuhle chybu musejí udělat a celým tímhle procesem si projít. Jdou do vztahu, když ani pořádně neví, kdo jsou oni sami. Ve své "drahé" polovičce se spletou, ale proč ho opouštět, když k němu chováme tak silné city? Proč opouštět někoho, kdo nás napájí iluzí, že k nám chová stejně silné city jako my k němu? Proč opouštět někoho, kdo v nás vytváří domněnku, že je to jediný člověk na planetě, který nás z celého srdce miluje? Pro kterého jsme číslem jedna?...O to horší je pak uvědomění si, že tohle všechno opravdu byla jen iluze, ale v tu ránu nastává velice důležitá část pro člověka. Musí se rozhodnout, jak se k té situaci postavit. Buď to nechá být a nechá se nadále balamutit anebo konečně sebere odvahu na to být "jen" sám se sebou a ukončit tohle trápení (a že si později uvědomí, že to trápení bylo). Díky tomu, že jsem konečně po více jak roce dokázala sebrat odvahu a ukončit to jsem dostala neuvěřitelnou šanci růst. Růst a poznávat sama sebe. Celý život jsem tápala. Byla jsem zoufalá, že všichni kolem mě mají perfektně srovnané v hlavě, jací jsou a kam jdou (ačkoliv jsem přesvědčená, že více jak polovina se tak jenom tvářila) a já ne. Měla jsem pocit, že už to snad nikdy neobjevím, ale pak se to stalo. Začala jsem se soustředit jenom na sebe. Veškerou lásku, kterou jsem předtím investovala do někoho, kdo to neocenil, jsem začala investovat do sebe. A rázem jsem zjistila, jak spokojená dokážu být, i když se nemám ke komu přitulit, s kým se držet za ruku, koho obejmout nebo políbit. S čistým svědomím můžu říct, že radši obětuju tohle, než to, abych se dostala zpět do toho neznáma, ve kterém jsem byla předtím. Dříve jsem se nemilovala a když člověk nemiluje sebe, jak by mohl milovat někoho dalšího? Nedivila bych se, kdyby i ten vztah, který mám za sebou, byl jen iluzí.
OdpovědětVymazatKrásně jsi to napsala.
VymazatVlastně jsi ve mně svým povídáním v práci docela "rozčeřila" hladinu a já začala nad tím více přemýšlet. Resp. mnoho z toho, co jsem tady napsala, v sobě mám uloženo už dlouho, ale ty jsi to vytáhla na povrch. A pak jsem přemýšlela taky nad sebou a svým životem, jak tak sleduji vztahy mé i kolem sebe a v tu chvíli jsem si toho všimla víc, než kdy jindy. Že někteří lidé neznají hodnotu času, který jim věnujeme, berou ji jako samozřejmost a stejně tak se to týká i nás. Původně měl být článek čistě o tom, ale zavedlo mě to spíš k tomu, co jsi povídala ty. Mimochodem, to "obětuju tohle, než abych se dostala zpět do toho neznáma" je přesný. Neznámo je to správné slovo. :)
Iluze to není. Je to neuvěřitelná příležitost pro tebe.
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazat