(Nejen) pro všechny empatiky: O zodpovědnosti

srpna 30, 2017 Unknown 0 Comments

   Malý princ byl podobným způsobem připoután ke své růži, která se však k němu příliš mile nechovala. Byla sobecká a hleděla především na své zájmy. Malý princ ji ale takovou přijímal a i přesto ji měl rád. Věděl, že to jinak neumí. Avšak tento vztah byl pro něj nejspíš toxický a duševně vyčerpávající. Je člověk doopravdy zodpovědný za někoho, koho si k sobě připoutal?
  Tak tady je pravda. Přinejmenším ta, které věřím já -  a upřímně vám říkám, cesta k ní jednoduchá vůbec nebyla.


   Člověk, který se až příliš zajímá o prožívání kohokoliv jiného, ho do určité míry zbavuje zodpovědnosti za své jednání. Můžete namítnout:
Jak je to možné? Vždyť to je přece sobecké. Nezajímat se o to, co v druhých vyvolávám za emoce. Dělání si, co se mi zlíbí, bez ohledu na to, zda-li to někomu ublíží, nebo ne, je morálně nepřijatelné.

   Především empatičtí lidé mají často ale opačný "problém": berou ohledů až moc. Chápou a vidí bolesti, kterými ostatní kolem nich prochází, co je vede k jejich jednání, proč jsou tak zatrpklí a na ostatní zlí. Soucítí s nimi do takové míry, že jim jejich chování vlastně umožní, a to především k nim samotným. Pojmou jejich bolest za svou vlastní, jelikož ta dělící linie mezi tím, co prožívají oni, je jen velmi tenká od toho, co prožívá ten druhý. Ztratí se v něm. Nechají to zajít tak daleko, že toho ten druhý může začít využívat. Manipulovat s nimi a citově je vydírat. Učiní z vlastnosti soucítění slabost - a s empatikem začne jednat jako se slabším jedincem.
   V tento moment empatik už neví, kde je jeho místo, kde stojí on a kde ten druhý. Pokud si neuvědomuje sebe samotného.

Stát pevně na svém místě

   Uvědomovat si sám sebe je pro empaticky založené jedince možná doživotní úkol. Musí si to připomínat častěji, musí si vyhradit více času pro sebe samotné, být bdělý k tomu, co jim samotným přináší štěstí. Jaké aktivity jim dělají radost, s kterými lidmi se rádi vídají a po setkání s nimi odchází s láskou v srdci, šťastní a ne psychicky vyčerpaní a zmatení. I s lidmi, s kterými nám je psychicky dobře, se občas nemusíme pohodnout. Naše vztahy musíme ale pozorovat z delšího časového horizontu. Pokud s nimi častěji zažíváme ty vyčerpávající situace, než ty příjemné a povznášející, měli bychom náš kontakt s nimi omezit, ne-li od vztahu s nimi zcela opustit.
   Pokud se empatičtí lidé tak snadno vciťují do lidí kolem sebe, je možné, že to celý svůj život dělají bez přímé účasti svého bdělého vědomí. Tady je potřeba změnit přístup. Přivést doteď nevědomé procesy odehrávající se uvnitř nás v patrnost, učinit je vědomými. Pozorovat více sami sebe. Svou mentální energii přesunout zvenčí dovnitř, když je to potřeba. Uvědomit si, co jsou mé emoce, mé myšlenky, mé problémy.
   Empaticky založený jedinec se celý svůj život učí stát na svém místě. Aby si to uvědomil, musí v krajním případě projít tzv. šokovou terapií s člověkem, který je zcela odlišný - většinu své mentální energie směřuje dovnitř, silně si uvědomuje vlastní individualitu. Může to být někdo z rodiny, kamarád, partner, někdo, ke komu cítíme silné pouto. To setkání je často velmi bolestivé, ale tento člověk do našeho života přišel s jediným úkolem: učit nás vnímat sebe samotné.
   Otázce vlastní individuality bych však ráda věnovala celý jeden článek, protože tato tématika je hodně rozvitá a já bych nerada něco opomněla. Vraťme se tedy zpátky k otázce zodpovědnosti za sebe samotné.


   S uvědomováním si svého postavení nedílně souvisí také otázka zodpovědnosti. Pokud totiž člověk cítí, co se v druhých odehrává, často má tendenci za to převzít svou zodpovědnost. Nakládáme si na sebe často zodpovědnost za ostatní, ale necítíme zodpovědnost vůbec sami za sebe. Vzniká nerovnováha a tady je důležité upozornění pro nás všechny, kterých se to týká: Vesmír má tendenci rovnováhu udržovat.
   Tato jeho tendence se odráží všude, tudíž i v nás samotných, neboť jsme jeho součástí. Jsme v něm a on v nás. Každá rozčeřená hladina se jednou zklidní.
   Pokud tedy někdo ucítí, že přebíráme zodpovědnost za některý aspekt jeho života, zbavujeme ho možnosti, aby tu zodpovědnost za sebe převzal sám. Nemá důvod, tu zodpovědnost máme nyní my. To je však stav, který se nedá udržet dlouhodobě. Toho, kdo onu zodpovědnost přijal, to psychicky ničí, zatímco tomu druhému je odepřena šance se v této oblasti duchovně vyvíjet. Chybí mu zpětná vazba, zatímco my ztrácíme pocit vlastní individuality.

Náš pomyslný kufřík

   Každý z nás s příchodem na svět dostane fiktivní kufřík. A jak jde životem, naráží na spoustu kamenů - a je jen na něm, kolik z nich si do svého kufříku naloží jen z toho pocitu, že by měl. Je to nepříjemný vzorec chování, který je třeba si uvědomit a zpracovat, jinak je ten kufřík pořád těžší. A co teprve, když se snažíme někomu brát jeho vlastní kufřík, abychom mu ulehčili práci? Komu to přinese užitek? A přitom ten náš vlastní je tak těžký a my nemáme šanci mu věnovat pozornost. Tolik kamenů v něm, které je třeba vyložit. Tolik nevyřešených vzorců v nás samotných, které je třeba zpracovat. A místo toho svou mentální energii soustředíme směrem ven a ne dovnitř. Soustředit ji směrem ven je bolestivé, protože s tím, jaký kdo je, nezmůžeme víc, než chce a dovolí on sám. A neměl by to být ani náš primární účel. Soustředit energii směrem dovnitř je mnohdy také bolestivé, protože když si člověk uvědomí zodpovědnost za sebe, zjistí, kolik toho sám v sobě musí zpracovat. Ale je tu jeden zásadní rozdíl. Sami se sebou už pracovat můžeme. Ta energie tudíž není zbytečný výdej. 


   My musíme být spokojení a lehcí, jinak ani lidem, na kterém nám záleží (a jim na nás) nepomůže, když jim budeme brát jejich vlastní kufřík. Oni nebudou spokojení, když uvidí, že se dřeme s tím naším vlastním a ještě jim bereme ten jejich. Za ostatní nic nevyřešíme. Začít sám od sebe zní jako klišé, ale věřte, že je důležité ho připomínat. A hlavně si ho uvědomovat.
   Neznamená to, že nám na ostatních nebude už záležet. Že je budeme úmyslně zraňovat. Že ztratíme vlastní sebereflexi. Právě naopak. Najít zlatou střední cestu je těžké, ale dá se to zvládnout a je to dokonce nezbytné, řekla bych. Pomoct ostatním můžeme jen tehdy, když pevně stojíme a uvědomujeme si sami sebe. Součástí zodpovědnosti za sebe samotné je totiž i nedovolit nikomu dalšímu, aby s námi manipuloval a citově vydíral. A někteří ani nestojí o to, abychom jim pomáhali. Oni mají zodpovědnost sami za sebe. A my za sebe. Soucítit s člověkem je pro empatického člověka bezpečné v momentě, kdy si zároveň uvědomuje své vlastní místo. Ví, kde začíná a končí jeho vlastní zodpovědnost a on sám.